Jdi na obsah Jdi na menu
 


TRIDENTSKÁ MŠE SVATÁ

7. 6. 2010

Co je Tridentská Mše Svatá a jak ji poznáme

Tridentská Mše Svatá

Věcně sice nepřesný, ale už značně rozšířený název Tridentská Mše Svatá neboli Missa Tridentina označuje římský obřad slavení Mše Svaté, jak se jen velmi pozvolna vyvíjel. Po koncilu v Tridentu (v letech 1545 až 1563) jej prohlásil papež svatý Pius V. pro celou Církev jako jediný závazný; odtud název. Naposledy byl tento obřad jako celek kodifikován papežem blahoslaveným Janem XXIII. v roce 1962.

Na základě směrnic, daných především Konstitucí o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium, SC), kterou schválili 4. 12. 1963 Otcové II. Vatikánského koncilu, byl potom tento obřad postupně značně upravován a pozměňován (ještě jedno vydání misálu s pouze částečně upraveným mešním řádem vyšlo v roce 1965) až k podobě, kterou odráží mešní řád a misál, vydaný papežem Pavlem VI. v roce 1970, a která se nyní nazývá forma ordinaria, zatímco tridentský obřad je nazýván forma extraordinaria.

Řekne-li se tedy, že tam a tam se slouží Tridentská Mše nebo Trident, znamená to, že kněz celebruje podle misálu z roku 1962, a to latinsky (s možnou výjimkou přednesu biblických čtení v lidovém jazyce a samozřejmě promluvy v národním jazyce).

Novus Ordo Missæ (NOM) není přeložený ritus Tridentské Mše Svaté do národních jazyků, jak si dnes jistí katolíci myslí a druhým dávají věřit. Plán byl, aby Missa Tridentina zcela zanikla, kněží, kteří by ji uměli sloužit, vyhynuli a věřící, kteří by si na ni pamatovali, rovněž.

Missa Tridentina

Tento obřad Mše Svaté sleduje především myšlenku zpřítomnění Kalvarské Oběti Kristovy, která má nejen oslavný, ale také či především smírný rozměr. Na znamení, že kněz přináší nebeskému Otci jménem Krista i jako zástupce věřících dokonalou Oběť smíření a vykoupení jsou všichni obráceni stejným směrem: kněz před oltářem a věřící za ním. Kněz se obrací tváří k lidu jen tehdy, když skutečně lid oslovuje.

Forma extraordinaria je oproti řádné formě bohatší na gesta (křižování, úklony, líbání oltáře, zvonění…), nechybí v nich chvíle, kdy kněz recituje modlitby potichu, zatímco ostatní mohou buď vše sledovat v misálku nebo rozjímat.

Při Tridentské Mši Svaté se přijímá vkleče u mřížky (pokud v kostele zůstala), která na znamení posvátné hostiny Těla Kristova může být bíle prostřena. Tridentský obřad nezná přijímání na ruku. Věřícímu je nejprve Eucharistií požehnáno a pak je mu vložena na jazyk. Nic se neodpovídá, Amen říká sám kněz.

Některé prvky Tridentské Mše se připouštějí i v řádné formě: latina, celebrace u původního oltáře, přijímání vkleče … Stojí-li tedy například kněz u oltáře „zády k lidu“, nemusí to vůbec znamenat, že slouží Tridentskou Mši Svatou. Naopak u Svatého Petra v Římě u papežského oltáře se vždycky sloužilo „čelem k lidu“, ovšem ne proto, aby se „vidělo“, ale proto, že byl zachován starobylý zvyk obrácení směrem k zeměpisnému východu, neboť tato papežská Bazilika na rozdíl od drtivé většiny kostelů má opačnou orientaci.

MISSA TRIDENTINA

Klasická Mše Svatá je především a podstatně úkonem Bohopocty, zcela a plně zaměřená k Bohu. K tomu, aby člověk vzdal svému Tvůrci pravou čest a chválu, obnovil své uznání Jeho velikosti a přinesl Mu oběť. Jaké štěstí a velikost: v nekrvavém zpřítomnění krvavé Oběti kalvarské máme oběť, která je nekonečného, věčného a svatého Boha hodna nikoli pouze proto, že On to ve své dobrotě přijímá, ale je Ho hodna absolutně, zcela dostiučiňující pro svou nekonečnost, vznešenost, neposkvrněnost, svatost!

Centrem dění tedy není člověk, jeho poučení, ba ani jeho posvěcení. To jsou jisté a plné sekundární účinky, jež ze Mše Svaté též vyjdou – ale tím plněji, čím méně s malodušným kupčíkovstvím – my Tobě a Ty nám – do ní vstupujeme. Naším prvním a jedinečným úmyslem účasti na Mši Svaté budiž vždy vzdát čest a chválu svému Stvořiteli, sklonit se před Jeho majestátem a vyjádřit svou naprostou oddanost, závislost a dlužnost přinesením oběti – a to při Mši svaté Obětí v pravém slova smyslu.

Proto není podstatné a ani člověka nedůstojné, když nerozumí všemu (ba naopak, to by mohlo být zavádějící tím, že by se ztratilo pojetí o účasti na tajemství, které nejsme schopni v plnosti proniknout!). Ani není potřebné (ba dokonce by bylo opět matoucí a snad až rouhavé), kdyby všechno dění se formovalo podle potřeby člověka. Právě slavnostnost obřadů, přesnost gest atd. umožňují, aby kněz, který Nejsvětější Oběť Mše Svaté přináší, a jeho asistence, vystoupili z proudu časnosti a pozemskosti a pohybovali se u oltáře ne „zády k lidem“, ale jakoby na prahu nebeské brány, v doteku s věčností. Proto i výhoda ritu, který není utvořen jednou generací, ale pozvolna se utvářel v lůně Církve po dva tisíce let, neboť i tím je velmi výrazně vyjádřena přesažnost, nadčasovost. Ritus je tak majetkem všech generací křesťanů, spojuje je skrze staletí a není soukromým majetkem té které jedné generace, vystaven její libovůli, módním myšlenkovým trendům té které doby.

V této atmosféře nadčasovosti, účasti na oslavě Boží a Oběti na prahu nebe, prožijte tedy tuto (svou snad první) Mši Svatou v klasickém ritu, jež nás činí jedním společenstvím s věřícími dvou tisíciletí, bez rušivé snahy všechno obsáhnout – postavte se třeba s Pannou Marií pod kříž a v tichém rozjímání vzdejte čest a chválu Bohu všemi mohutnostmi lidství, a nejen rozumu, který chce všechno přežvýkat do úplného porozumění a uchvácení. K užitečné orientaci Vám stačí tedy následující krátké informace, které vynechávají to, co v nějaké podobě znáte z nového ritu a upozorňují jen na odlišnosti.

ASPERGES

Kněz s celou asistencí přichází k oltáři v pluviálu a kropí lid svěcenou vodou za zpěvu (Pokrop mě, Pane, yzopem..) – není vlastní součástí Mše Svaté. Ve starém ritu je to však závazné připomenutí si a obnova našeho křtu před každou nedělní farní Mší Svatou. Obřad zná i nový ritus, avšak pouze jako doporučený. Tím, v době dnešního spěchu, byl vynesen rozsudek, že se téměř nikde nedělá. – Poté se kněz u sedes převléká do ornátu a ke štole si bere ještě manipul – tvarově jakoby malá štola sešitá tak, že se navléká na levé předloktí – symbolicky připomínka Kristovy potní roušky, spojuje kněze s Obětí, již koná.

STUPŇOVÉ MODLITBY

Při zpívané Mši svaté se modlí kněz potichu s asistencí. Obsahuje žalm 42, vyjadřující touhu po osvobození a naději v Boží milosrdenství, vyznání (confiteor) nejdříve kněze a poté asistentů. Během té doby schola zpívá introitus (vstupní antifonu).
Poté kněz vystupuje k oltáři a okuřuje (za zpěvu Kyrie). Na rozdíl od nového ritu je nakonec kněz okuřován i zde (ale jen on sám).

ORDINARIUM (KYRIE, GLORIA, SANCTUS, AGNUS)

Missa de Angelis – zde se účastněte s sebou, zpívejte spolu se scholou!
POZOR! Kyrie…, Christe…, Kyrie eleison se vždy opakuje 3x (ne pouze 2x). Ozdobnější závěr u posledního Kyrie je až opravdu u toho posledního (devátého) zvolání.

MODLITBA

Je možné, aby byly pronášeny až tři modlitby, například tak nevypadne světec, je-li ten který den možné sloužit Mši Svatou ke cti jednoho či jiného světce – a také v případě, kdy je to vhodné a možné.
Kdykoli kněz říká Dominus vobiscum (Pán s vámi), nejdříve si bere „mandát“ od Krista Pána tím, že předtím políbí oltář. Toto zvolání je (mimo jiné) před každou výzvou Oremus (Modleme se).

EPIŠTOLA

Čte podjáhen – první z vyšších svěcení, v případě nepřítomnosti může některé jeho funkce nahradit laik a jiné převzít jáhen. V neděli je čtení po evangeliu přečteno česky.

GRADUALE

(V novém ritu je na tomto místě responsoriální žalm.) Zpívá schola.

ALELUJA

Zpívá schola.

EVANGELIUM

Zpívá jáhen. Poté jsou čtena čtení česky a následuje kázání.

CREDO III

V římském ritu neexistují přímluvy, po Credu následuje ihned

OFFERTORIUM (OBĚTOVÁNÍ)

vnějšně podobné, včetně okuřování na konci, avšak modlitby kněze jsou prakticky úplně jiné, rozsáhlejší. Zde však zpívá schola antifonu k obětování (v novém ritu byla zrušena).
Obětování končí tichou modlitbou (odtud název secreta). Poslední slova per omnia sæcula sæculorum už zpívá kněz nahlas a následuje zpívaná

PREFACE, SANCTUS, CANON

Celý kánon je na vyjádření úcty a tajemství potichu. Neznamená to však, že má být věřícím utajen! Každý se může vybavit dvojjazyčným misálkem, kde si jej může sledovat.

OTČE NÁŠ

POZOR! Otče náš zpívá kněz sám! Věřící odpovídají pouze poslední prosbu: sed libera nos a malo!

POZDRAVENÍ POKOJE

POZOR! udělují si pouze kněz s jáhnem, podjáhnem a případně ceremonářem. Nikdy věřící. Při obvyklých Mších Svatých bez slavné asistence odpadá úplně!
Během něj a tichých modliteb kněze se zpívá Agnus.

SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ

Kněz přijímá na závěr uskutečněné Oběti Mše Svaté. Pak se asistenti jménem lidu znovu modlí confiteor a teprve pak ukazuje kněz Hostii a říká (nahlas):
Ecce, Agnus Dei, ecce, qui tollit peccata mundi.
R. Domine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum, sed tantum dic verbo et sanabitur anima mea. říkají všichni TŘIKRÁT!
POZOR! Svaté Přijímání pouze vkleče (není-li fyzická nemožnost) a do úst! NEODPOVÍDÁ SE AMEN! (To říká kněz sám.) Během Přijímání zpívá schola communio (antifona k přijímání).
Po uklizení následuje postcommunio (modlitba po Přijímání).

ZÁVĚR

POZOR! Nejdříve je Ite, missa est a teprve pak požehnání! Následuje ještě (potichu) poslední evangelium – na konci každé Mše Svaté čte kněz na levé, evangelní straně začátek Evangelia svatého Jana (Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha…). Tím Mše Svatá končí.

Děkovná Tridentská Mše Svatá